Vstupní a kavárenský objekt Společenského domu Peklo (dnes součást KD Peklo)
1920 / 1937–1939

Pobřežní 2220/10 (Plzeň) Plzeň Jižní Předměstí
GPS: 49.7500681N, 13.3735247E
Pobřežní 2220/10 (foto 01), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 02), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 03), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 04), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 05), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 06), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 07), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 08), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 09), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 10), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 11), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 12), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 13), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 14), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 15), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (foto 16), Foto: Petr Jehlík Pobřežní 2220/10 (nerealiz. návrh Lea Meisla – půdorys přízemí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (nerealiz. návrh Lea Meisla – uliční průčelí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (nerealiz. návrh Lea Meisla – dvorní průčelí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (realiz. návrh Karla Krůty – půdorys suterénu), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (realiz. návrh Karla Krůty – půdorys přízemí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (realiz. návrh Karla Krůty – půdorys 1. patra), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (realiz. návrh Karla Krůty – uliční průčelí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Pobřežní 2220/10 (realiz. návrh Karla Krůty – dvorní průčelí), Zdroj: Západočeská galerie v Plzni

Společenské klima českých zemí v závěru 19. století přálo politické a spolkové činnosti; tak i v Plzni v roce 1885 vznikl Spolek pro zbudování domu pro české národní a podporující se spolky dělnické. Jeho snaha o vybudování administrativního a reprezentativního centra dělnické strany vedla ke koupi pozemků se zahradní restaurací na břehu řeky Mže v dnešní Pobřežní ulici v oblasti s tradovaným názvem Peklo. Toto pojmenování vzešlo z dobových představ, které vyvolával kouř z komínů zdejších domů a jež daly vzniknout „čertovským“ legendám. „Peklo“ se v názvu dělnického domu, který zaznamenal pestrý stavební vývoj, dochovalo dodnes.

Plány spolku pro zbudování dělnického domu nabraly konkrétní podoby v roce 1894, kdy byl k původnímu hostinci přistavěn kulturní sál podle plánů plzeňského stavitele Eduarda Kroha a pod stavebním dohledem Jana Austera. K budově sálu připojil v roce 1902 stavitel Václav Pašek objekt tzv. Verandy, který z větší části tvořilo orchestřiště obrácené do zahrady. Boční křídla stavby byla vyhrazena administrativním potřebám všech spolků, které zde sídlily, přízemí fungovalo jako restaurace a redakce sociálně demokratického listu Nová doba. Ani tato přístavba však nárokům spolků nestačila. Řešením bylo zakoupení sousední třípodlažní vily Emiliana Fischera z roku 1886 a adaptace jejích čtyřiceti místností v průběhu let 1905–1907. V téže době byla vedle vily postavena dvorana – podle návrhu stavitele Aloise Hůly ji dokončil Jan Auster, jenž zároveň vypracoval projekt boxerského sálu situovaného pod sál společenský.

Celý nový komplex dělnického domu byl slavnostně otevřen 18. prosince 1906 a již následujícího roku v něm kromě jiných osobností přednášel i T. G. Masaryk. Stavební ruch však v Pobřežní ulici neutichl ani v dalších letech; řada úprav objektu Pekla byla spojena například s konáním tzv. Dělnicko-živnostenských výstav, které byly v Plzni pravidelně pořádány od roku 1889 a těšily se velké oblibě (jubilejní desátá výstava zaznamenala 6 000 vystavovatelů a více než 165 tisíc návštěvníků). Novinkou bylo tzv. divadlo světelných obrazů či elektrické divadlo, tj. kino, prezentované nejprve v provizorním pavilonku na protějším břehu řeky a později přímo ve velkém sále spolkového domu, který byl pro Kinematografické družstvo dělnické znovu upravován (1909 dostal novou fasádu navrženou Viktorinem Šulcem a roku 1913 boční vchody dle projektu Václava Paška). V roce 1920 rozšířil Václav Pašek prostory redakce Nové doby a vypracoval nikdy nerealizovaný plán na stavbu tiskárny, která měla stát v těsném sousedství Fischerovy vily. Zatímco hlavnímu průčelí Pašek vtiskl dekorativistický charakter, fasáda směrem k řece měla mít utilitární, industriální podobu.

Od roku 1937 byl v sousedství společenského domu budován areál městského výstaviště na základě návrhu Lea Meisla, Karla Krůty a Stanislava Smoly (C2–2861). Ve stejné době vznikl v Meislově ateliéru také plán na přestavbu Pekla. Projekt zahrnoval demolici tzv. Verandy, na jejímž místě měla být postavena nová čtyřpodlažní budova s velkým sálem, kavárnou a restaurací orientovanými k řece. Nízkému uličnímu průčelí funkcionalistických tvarů s minimem okenních otvorů dominoval monumentální klasicizující vstupní portál, akcentovaný držákem na prapor. Průčelí bylo takto koncipováno jako pohledové zakončení jedné z komunikačních os nového výstavního areálu. Leo Meisl však práce na návrhu urbanistického řešení výstaviště ani projektu spolkového domu nedokončil. Nový vstupní a kavárenský objekt Pekla byl realizován v roce 1939 dle návrhu Karla Krůty, Meislova bývalého kolegy z technické kanceláře pro výstavbu výstaviště. Krůta pro uliční trakt zvolil dvoupodlažní zalomenou hmotu a hlavní část jeho průčelí koncipoval symetricky. Doprostřed situoval vstup lemovaný pilastry a zdůrazněný markýzou a vyšším oknem a plastickým rámem v patře. Na vrchol lehce převýšeného vstupní článku umístil velký neonový nápis PEKLO. Ostatní části uličního průčelí stejně jako hladkou zadní fasádu prolomil pouze dělenými okny různé velikosti.

Záměry dále modernizovat a dostavět spolkový dům trvaly i v období druhé světové války, kdy na dalších návrzích pracovali Václav Neckář společně s Bohumilem Chvojkou. V poválečných osudech komplexu se odráží duch doby – po sociálních demokratech dům vlastnilo Revoluční odborové hnutí (ROH), Fischerova vila byla v roce 1954 přestavěna pro potřeby národního armádního podniku Armastav a společně s ostatními částmi komplexu sloužila jako tzv. Posádkový dům armády. V roce 1957 byla vstupní a kavárenská budova upravena podle návrhu Josefa Volhrába z plzeňského Stavoprojektu – svoji dnešní podobu získaly foyer a předsálí spojené novým velkorysým schodištěm. O deset let později byla k objektu přistavena tzv. umělecká šatna navazující na velký sál. V dalších dekádách se armádnímu objektu nedostávalo potřebné péče, a tak musel být roku 2001 kvůli špatnému stavu uzavřen. Od roku 2003 je ve vlastnictví města, které jej částečně rekonstruovalo a adaptovalo na kulturní a společenské centrum, v němž dnes sídlí Muzeum generála Pattona (Patton Memorial Pilsen) a od roku 2013 i část společnosti Plzeň 2015.



LV

Stavebník

Spolek pro zbudování domu pro české národní a podporující se spolky dělnické

Památková ochrana

Nemovitá kulturní památka s číslem rejsříku 47588/4-205.

Prameny

  • Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9