Správní budova a hydroelektrárna Elektrických podniků města Plzně
1921 / 1922 / 1926

Denisovo nábřeží 920/12 (Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.7427656N, 13.3812233E

V souvislosti s bouřlivým rozvojem elektrotechniky a prudce rostoucí spotřebou elektrické energie, která v Plzni – mimo jiné – od roku 1899 sloužila k pohonu vozů městské dráhy, vyvstala na počátku 20. století nutnost zajistit pro město dostatečné zdroje elektřiny. Produkci uhelné parní elektrárny, která byla součástí areálu Elektrických podniků města Plzně v Cukrovarské ulici, a vodní elektrárny v budově Panského mlýna musely doplňovat dodávky energie z Měšťanského pivovaru. S vybudováním nové hydroelektrárny na řece Radbuze počítal již roku 1892 profesor české techniky Karel Vosyka ve svém projektu regulace říčního koryta v centru města. Moderní zařízení u nového jezu mělo nahradit starou elektrárnu v Panském mlýně zbudovaném při Mlýnské strouze, která měla být zasypána. Zrušen měl být i tzv. Královský jez, který se nacházel v místech před budovou dnešního Západočeského muzea v Plzni. K realizaci této části technicky nesmírně náročného záměru, jíž v letech 1912–1913 předcházela výstavba dnešního Wilsonova mostu, i k provedení nábřežních zdí město přikročilo až po první světové válce.

Nový pevný jez s výškou 5,31 a délkou 60,78 metru byl vybudován v roce 1921 asi 100 metrů od Wilsonova mostu proti proudu řeky. Na betonový jez pak navázal vtok s tunelem dlouhým 25 metrů, který odváděl vodu na turbínu elektrárny. Vypracováním projektu stavby byl již na počátku roku 1915 pověřen městský stavební úřad ve spolupráci s Elektrickými podniky města Plzně, jimž měl objekt připadnout. V tehdejší roli městského inženýra se úlohy patrně zhostil architekt Hanuš Zápal, který navrhl patrovou budovu se střízlivým klasicizujícím průčelím. K domu, který soustředil strojovnu v přízemí a akumulátorovnu v patře, měly směrem do dvora přiléhat prostory pro sklady, transformátory a rozvaděč. S ohledem na válečné události se však k realizaci stavby, která počítala s možností rozšíření a nástavby, vůbec nepřistoupilo.

Nové kroky k vybudování objektu s vodní elektrárnou město podniklo záhy po skončení první světové války. V roce 1920 Hanuš Zápal v návaznosti na stávající projekt navrhl pětipodlažní budovu s honosným průčelím, které členila rozměrná tabulková okna, trojúhelné štíty a pilastry vysokého řádu evokující dojem „palácové“ stavby, nikoliv technického objektu. Za pozornost stojí i asymetricky koncipovaná dvorní fasáda s režným cihelným zdivem v parteru, která naznačuje autorovo tíhnutí ke geometrické moderně. Zřejmě v roce 1921 pak Zápal vypracoval další plán, v němž již počítal se střídmějším uličním průčelím s kubizujícími prvky lomených tvarů. Podle tohoto návrhu byl téhož roku vystavěn v první, „provizorní“ fázi přízemní dům se strojovnou, k němuž v následujícím roce přibylo další poschodí, určené pro tzv. nárazovou baterii. Téhož roku byla zprovozněna samotná vodní elektrárna, aby dodávala energii pro napájení vozů elektrické dráhy.

Definitivní podoby se budova dočkala v roce 1926, kdy byla rozšířena a zvýšena o další tři podlaží, určená pro kanceláře, luxusně vybavenou zasedací síň a prodejnu osvětlovacích těles a vařičů. Objekt s hydroelektrárnou se tímto výškově vyrovnal nově vznikající reprezentativní zástavbě veřejných budov lemující Anglické a Denisovo nábřeží, ale i městským domům na Jungmannově (dnes Americké) třídě.

Autorem projektu poslední fáze byl opět Hanuš Zápal, který v takřka monumentální podobě hlavního průčelí zdařile spojil základní klasicizující rysy (symetrický rozvrh, pětice pilastrů ukončená jednoduchým kladím, výrazná hlavní římsa) s kubizujícími motivy („okosení“ pilastrů i ostění vybraných oken a římsy nad parterem) a prvky soudobé moderny (plasticita fasády s odstupňovaným podhledem dvojice balkonů, špaletami oken v posledním patře i korunní římsy). Podobně jako ve svém návrhu z roku 1920 rozvrhl Zápal dvorní průčelí i v jeho výsledné podobě asymetricky a do jisté míry odlišně od hlavní fasády. Oprostil je od klasicizujících elementů a při severovýchodním nároží domu navrhl schodišťovou věž, která jako rizalit vystoupila z hlavního objemu stavby. Souměrná je tak pouze střední část průčelí.

V poválečném období byla k dvornímu traktu budovy připojena tzv. měnírna. Na plánech z roku 1946, nesoucích jméno stavitele Oldřicha Smrčky, je zachycen přízemní objem střídmě modernistických tvarů. Podsklepený objekt s velitelnou, halou napáječů a kójemi s transformátory v přízemí kombinoval zděný nosný systém s železobetonovými sloupy. Dnešní podoba měnírny, zčásti nastavěné o další podlaží, je patrně výsledkem její pozdější přestavby (snad související s rekonstrukcí vodní elektrárny z roku 1986).

Svému původnímu účelu slouží objekt na Denisově nábřeží dodnes – vodní elektrárna i v současnosti vyrábí energii a dodává ji do rozvodné sítě. Pouze Francisovu turbínu, která se o provoz starala do roku 1964, nahradila po přibližně dvacetileté odmlce ve výrobě elektřiny roku 1986 turbína Kaplanova. Kancelářské prostory budovy i nadále využívají Plzeňské městské dopravní podniky, které vznikly v roce 1946 po rozdělení Elektrických podniků města Plzně na část elektrárenskou a dopravní. V rámci novodobé rekonstrukce stavby bylo při severní štítové zdi vystavěno těleso výtahu s prosklenými čely obrácenými do ulice i do dvora.
 

PK – AŠ 

Stavebník

Elektrické podniky města Plzně

Památková ochrana

Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.

Prameny

  • Archiv města Plzně
  • Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně
  • Historie PMDP, pmdp.cz, http://www.pmdp.cz/o-nas/historie-pmdp/, vyhledáno 16. 1. 2017.
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9