Městské lázně
1926–1932 / 1946–1953

Denisovo nábřeží 1217/3, U Lázní 1217/1 (Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.7453098N, 13.3841693E
Denisovo nábřeží 1217/3 (foto 01), Foto: Petr Jehlík Denisovo nábřeží 1217/3 (foto 02), Foto: Petr Jehlík Denisovo nábřeží 1217/3 (foto 03), Foto: Petr Jehlík Denisovo nábřeží 1217/3 (foto 04), Foto: Petr Jehlík Denisovo nábřeží 1217/3 (foto 05), Foto: Petr Jehlík Denisovo nábřeží 1217/3 (01), Zdroj: Archiv města Plzně: Místopisná sbírka Ladislava Lábka (K 83 a K 84a). 83/51-100 Denisovo nábřeží 1217/3 (02), Zdroj: Archiv města Plzně: Místopisná sbírka Ladislava Lábka (K 83 a K 84a). 83/51-100 Denisovo nábřeží 1217/3 (03), Zdroj: Archiv města Plzně: Místopisná sbírka Ladislava Lábka (K 83 a K 84a). 84a/196-214 Denisovo nábřeží 1217/3 (04), Zdroj: Karel Werstadt, O výstavbě a provozu plzeňských lázní, Architekt SIA XXXII, č. 1, 1933, s. 2. Denisovo nábřeží 1217/3 (05), Zdroj: Karel Werstadt, O výstavbě a provozu plzeňských lázní, Architekt SIA XXXII, č. 1, 1933, s. 3. Denisovo nábřeží 1217/3 (06), Zdroj: Karel Werstadt, O výstavbě a provozu plzeňských lázní, Architekt SIA XXXII, č. 1, 1933, s. 5. Denisovo nábřeží 1217/3 (07), Zdroj: Karel Werstadt, O výstavbě a provozu plzeňských lázní, Architekt SIA XXXII, č. 1, 1933, s. 5. Denisovo nábřeží 1217/3 (08), Zdroj: Karel Werstadt, O výstavbě a provozu plzeňských lázní, Architekt SIA XXXII, č. 1, 1933, s. 5. Denisovo nábřeží 1217/3 (09), Zdroj: Archiv Majáku Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys přízemí; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (situace; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys sklepů; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys suterénu; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys přízemí; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys mezipatra; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys I. patra; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řezy; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez příčný; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (vizualizace 01; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (vizualizace 02; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (vizualizace 03; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (vizualizace 04; pro pův. umístění), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (situace), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys sklepů), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys přízemí), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys zvýšeného přízemí), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys I. patra), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (situace), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys přízemí), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys I. patra), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (půdorys I. patra), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (řez), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (hlavní průčelí), Zdroj: Archiv města Plzně Denisovo nábřeží 1217/3 (boční pohled), Zdroj: Archiv města Plzně

Do roku 1931 mělo město Plzeň dostatek koupališť na řekách a rybnících, postrádalo však řádné lázně, v nichž by se obyvatelé mohli za přiměřenou cenu koupat po celý rok. Sezonní léčebné lázně v Lochotíně, stejně jako staré městské lázně, postavené v roce 1871 v sousedství dnešního „Mrakodrapu“ podle projektu T. Kiliana, již nevyhovovaly potřebám ani rostoucímu počtu obyvatel v dynamicky se rozvíjející Plzni.

Stavbu nových, moderně vypravených očistných a léčebných lázní, o které se jednalo téměř třicet let a na jejíž řešení bylo vypsáno několik architektonických soutěží (zejména v letech 1905, 1911 a 1914), oddalovaly nejen finanční potíže, ale i první světová válka. S podporou okresu, městské spořitelny, Škodových závodů a Měšťanského pivovaru se stavba lázní nakonec mohla realizovat na přelomu dvacátých a třicátých let a veřejnosti se v první etapě poprvé otevřela roku 1931 (kompletně byla stavba dokončena v říjnu 1932). Novoklasicistní projekt lázní vypracoval v roce 1923 Ohmannův žák Bedřich Bendelmayer na základě návrhu, se kterým zvítězil v soutěži vypsané již roku 1914 pro pozemek na levém břehu Radbuzy u Wilsonova mostu. Po regulaci řeky byla pro stavbu zvolena jiná parcela na novém nábřeží a původní Bendelmayerův velkorysý plán, v němž se mimo jiné počítalo i s mohutnou věží, byl upraven.

Adaptace, kterou provedl plzeňský stavitel Ladislav Fiala, však respektovala původní novoklasicistní pojetí symetrické čelní fasády s monumentálním vstupním rizalitem s předsazenými iónskými sloupy a trojúhelným štítem. Toto tradiční uspořádání, umocněné uplatněním pásové rustiky v přízemí a vysokými sedlovými a mansardovými střechami, se sice z dnešního pohledu jeví jako anachronické, připomíná však dlouhou tradici lázeňství sahající až do dob antického Říma. Z hlediska velikosti a technické vybavenosti naopak lázně v celostátním měřítku vynikaly a ve své době byly považovány za nejmodernější v republice. Očistné lázně měly čtyři oddělení, a to sprchové, vanové, parní a plovárnu; léčebný ústav provozoval lázně slatinné, uhličité a medicinální, vodoléčbu i elektroléčbu. Jednotlivá oddělení byla seskupena kolem vestibulu tak, aby z něj byla přímo přístupná a každý návštěvník byl kontrolován z pokladny. Lázeňská plovárna se vbrzku stala oblíbeným místem široké veřejnosti i frekventovaným prostorem plavecké výuky. Jak uvádí Miloslav Krieger, „celé generace plzeňských dětí právě tady dosáhly zásadních pokroků v plavání; instruktážní kurzy pro školní děti a mládež tu byly pořádány pravidelně od roku 1937“.

K vážnému poškození budovy došlo v prosinci roku 1944 při bombardování Plzně. Poválečná rekonstrukce budově vtiskla současnou podobu. Její autor, architekt Václav Neckář, již neobnovil klasicizující sloupové průčelí a fasádu oprostil od přemíry dekoru. Na původní monumentalitu vstupní části architekt volně navázal uplatněním dvouramenného schodiště a nízkého portiku s masivními kamennými sloupy.

Od roku 1993, kdy byl v lázních ukončen provoz, budova chátrá; od listopadu 2012 se využívá jako paintballová aréna. Plzeňská architektonická kancelář Jana Soukupa však již v roce 2009 vypracovala studii rekonstrukce celého objektu, v níž se počítá s obnovou bazénového provozu, ale i s novým využitím části komplexu pro hoteliérské, kavárenské, obytné či parkovací účely.

 

Stavebník

město Plzeň

Památková ochrana

Nemovitá kulturní památka s číslem rejsříku ÚSKP 11275/4-5070

Prameny

  • NPÚ ÚOP Plzeň, Evidenční list nemovité památky, č. rejstříku ústředního seznamu 11275/4-5070.
  • Archiv města Plzně
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9